Vyberte stránku
Autorem textu je Milan Špála
K lékařskému povolání patří odedávna snaha předávat odborné veřejnosti své vlastní zkušenosti, jež by mohly posloužit i jiným kolegům a nebo zveřejňovat nové poznatky, jež rozšiřují dosavadní poznatky lékařské vědy. Tato snaha o odbornou  (4) komunikaci a  (5) prezentaci se stává čím dál tím více další neoddělitelnou součástí klasického vzdělanostního trivia  (1) číst, (2) psát a (3) počítat. Snad každý lékař se setká ve svém povolání se situací, kdy je vyzván proslovit přednášku nebo chce své nové poznatky publikovat v článku. S obdobnou situací by se měl setkat již za fakultních studií, např. v seminářích, zvláště klinických. V pregraduálním kurikulu (tím spíše, že v našich zemích už přes 150 let není zvykem na závěr lékařských studií předkládat doktorskou tézi) se posluchač obvykle o tom, jak připravit článek či přednášku, mnoho nedoví. Spíše jen při náhodných příležitostech a od vyučujících, kteří tomu věnují pozornost. V postgraduálním studiu je pak spíše věnována pozornost čistě odborným otázkám (např. grafické prezentaci výsledků a jejich statistickému hodnocení, kritickému hodnocení výsledků získaných jinými autory v porovnání s výsledky vlastními). Mladí lékaři se někdy ocitají v situaci, kdy musí nakvap doplňovat své všeobecné vzdělanostní i moderní odborné komunikační trivium – trojici, dnes už vlastně pětici, základních znalostí. Následující text by jim mohl být radou tím spíše, že stavbu odborného článku lze použít “mutatis mutandis” i k sestavení závěrečné zprávy o ukončeném výzkumu nebo i k žádosti o grant při formulaci předkládaného projektu, který má být řešen. Samozřejmě vám může být i za studií návodem pro přípravu písemných prací, pokud je od vás na některých klinikách “osvícení” vyučující vyžadují. Jde  o praktické rady, které je třeba předávat vždy nové generaci, a které se také pravidelně objevují čas od času jako evergreeny v odborných časopisech. A protože se začínající autoři v současnosti setkávají stále častěji s anglickou literaturou, uvádíme u základního členění článku i anglické ekvivalenty. (Těm, kteří chtějí napsat do časopisu recenzi knihy, nebo jsou vyzváni posoudit odborný článek pro redakční rady nebo pro grantovou agenturu mají posoudit návrh na projekt, může posloužit k tomu účelu zaměřený článek původně určený pro doktorandy biologicko-lékařských studií Univerzity Karlovy [1]). Vzhledem k tomu, že prvotní písemná komunikace mezi vědci se uskutečňovala pomocí dopisů, je možno konstatovat, že do dnešní doby, tj. cca i po třech stoletích, si  písemná forma vědeckého sdělení v základě ponechala členění jako v dopisu, tj. na tři oddíly: úvod, stať a závěr. Současná struktura písemného zveřejnění nově zjištěných poznatků ve vědeckém či odborném časopise se ustálila zhruba před sto lety a je v obecných rysech společná všem vědeckým oborům. Přesto v některých oddílech publikace, v závislosti na tom, zda jde o publikaci z oboru věd exaktních nebo humanitních, mohou být v jednotlivostech rozdíly. Zvláště to lze pozorovat v uspořádání odkazů na literaturu a při citování použitých publikací v textu, popř. v uspořádání a řazení obrazové či tabelární dokumentace. V neposlední řadě se mohou lišit i požadavky jednotlivých redakcí, které je třeba si vždy předem pečlivě prostudovat a respektovat. V lékařských časopisech se v posledních pětadvaceti letech ustálily pro přípravu rukopisů celosvětově přijaté jednotné požadavky, které jsou základem všech současných redakčních instrukcí [2]. Je to vlastně jen dalším z projevů globalizace, promítnuté do odborné, resp. vědecké, komunikace. Jako obecné vodítko k základnímu členění vědecko-odborné publikace může posloužit následující přehled jednotlivých oddílů časopiseckého (1) článku (paper, article) a stručné vysvětlení jejich obsahu. Totéž členění je možno použít i pro přípravu (2) zprávy (final report) o ukončeném výzkumném úkolu. Stejné uspořádání poslouží i pro návrh (proposal) nového výzkumného projektu, podávaného např. při žádosti o grant. Jde totiž o obecnou formu sdělení, kde po úvodu definujeme v následující stati naše záměry, navrhované či uskutečněné, abychom je v závěru zhodnotili a vyvodili případně další postup.

Členění textu rukopisu

1. Titulní stránka (Title page)

– název práce, stručný a přesný, vystihující v základní úplnosti hlavní obsah článku (např. typ studie, použití experimentálních zvířat, věková kategorie nemocných, průběh onemocnění); přesná formulace názvu článku vlastně rozhoduje o tom, zda  upoutá pozornost čtenáře časopisu již při prohlížení jeho obsahu nebo při vyhledávání informací v bibliografické databázi; – jména autora (-ů), raději s plným křestním jménem, event. dalšími odlišovacími znaky (Jr., popř. iniciála druhého křestního jména); důsledně dbát na českou diakritiku, která je při současné počítačové sazbě spolehlivě mezinárodně dostupná (např. Čermák) a vyžadovat její dodržování i u zahraničních redakcí; – institucionální afiliace (pracoviště, působiště) všech autorů, jednoznačně odkazovaná pomocí indexů u jmen, v cizích jazycích použít přesně oficiálně určené znění názvu pracoviště; nepoužívat nejednotně pro české označení “Ústav” jednou překlad “Institute” a po druhé “Department”, protože při databázovém vyhledávání pracovišť tak může docházet k omylům; – korespondenční adresa autora (-ů), možné použít tituly, vhodné uvést telefon, fax či e-mail; záleží trochu na autorovi, zda   české tituly a hodnosti bude uvádět v anglosaské formě (Docent = Assoc. Prof., MUDr. = M.D., CSc., = Ph.D); údaje v adrese jsou důležité např. pro vyžádání separátu nebo pro navázání kontaktu pro případnou vědeckou spolupráci; – klíčová slova, nejlépe ze standardního tezauru (např. MeSH ze sytému MEDLINE); – živé záhlaví (running head), respektovat případný omezený počet písmen; – grantová či jiná podpora (viz také 8. Poděkování), je nutné na tuto poznámku nezapomenout, protože článek bývá přikládán k závěrečné zprávě o grantu a je významným dokladem pro grantovou agenturu o využití poskytnutých peněz.   2. Souhrn (Abstract, Summary, Synopsis, Résumé), má poskytnout stručnou, ale přesnou a konkrétní informaci o celé práci,  bývá přejímám v nezměněné formě i pro databáze: – přehled tématiky a cíl studie, – obecný popis použitých metod, – nejzávažnější dosažené výsledky, – zdůraznění (statistické) významnosti výsledků, – obecné závěry event. doporučení.

3. Úvod (Introduction)

– současný stav sledované tématiky, – vztah k experimentální nebo klinické oblasti, – recentní přehled písemnictví, (literární) review, – cíle studie, racionální a teoretické uspořádání studie, – zvláštní hypotézy a otázky (např. etické či ekologické).

4. Metody (a Materiál) (Methods [and Material])

– uspořádání pokusu, studie (experimental design), – jednoznačná specifikace či popis použitých metod, přístrojů, látek, – jednoznačná definice a počet pokusných objektů (osob, zvířat), – způsob sběru, výběru, zpracování a hodnocení získaných dat, – respektované etické, právní a technické standardy (např. good laboratory practices).

5. Výsledky (Results)

– popis dosažených výsledků a (statistického) hodnocení, – tabulky, grafy a obrázky prokazující a shrnující dosažené výsledky, – konstatování o míře dosažení stanovených cílů, přijetí či zamítnutí výchozí hypotézy.

6. Diskuse (a Závěry) (Discussion [and Conclusions])

– interpretace (statistických) závěrů hodnocení dat, – úvaha o teoretickém či klinickém významu výsledků, – srovnání vlastních výsledků s výsledky dosud publikovanými, – jak jsou výsledky v souladu či v rozporu se současnými teoretickými znalostmi, – rozbor kladů a záporů dosažených výsledků, – případná konkrétní a praktická doporučení, – podněty pro další pokusy a studie.

7. Literatura (References)

– soupis všech publikací (referencí) citovaných v práci a upravených podle pokynů redakce a zvyklostí oboru, – při výběru publikací použít jen ty, které autor skutečně četl, jsou striktně relevantní k tématu a pokrývají literaturu v dosažitelné míře až do doby ukončení rukopisu.

8. Poděkování (Acknowledgement)

– vyjadřuje účast na prováděné studii a přípravě článku, která však nenaplňuje míru pro spoluautorství, – lze poděkovat i sponzorům, donátorům, zvláště z řad firem, jež poskytly přístroje, chemikálie a p., v případě poděkování za “cenné rady a podněty” je třeba se předem s danou osobou dohodnout, zda s uvedením svého jména  souhlasí.

9. Poznámka (Note)

– sdělení čtenáři, obvykle technického rázu, které však nepatří do textu, např. přednesení části výsledků na sjezdu nebo věnování práce k životnímu jubileu. Uvádění samostatné titulní stránky (bod 1.) jako součásti rukopisu má praktický význam. Redakční nároky na úpravu, ale i na obsah jejích částí, se mohou totiž nejvíce lišit od všeobecných požadavků a případné úpravy na samostatném listu jsou pak jednodušší. Rovněž tak dodání souhrnu jako samostatného oddílu rukopisu umožní jeho změny event. překlad do dalších jazyků. Na začátku souhrnu se někdy vyžaduje uvést autory a název článku. Oddíl metody bývá obvykle tištěn menším písmem (petit,  franc. malý). Z ostatních oddílů je někdy možné diskusi a závěry uvádět odděleně, nebo naopak diskusi spojit s oddílem výsledky. Poslední dva oddíly, poděkování a poznámka, se vyskytují podle potřeby.  

Grafy – schémata – tabulky

Součást rukopisu tvoří ještě obrazová a tabelární dokumentace. Grafy, schémata, obrázky a fotografie představují samostatnou a náročnou etapu přípravy rukopisu, zvláště po stránce technické. Zde je třeba a priori odlišovat dokumentaci pro tisk od předloh pro přednáškové diapozitivy nebo pro postery. Zvláště pokud jde o rozměry, kvalitu kresby a papíru a způsob popisu, mohou být v těchto případech výrazné rozdíly požadavků redakce pro tisk. Tabulky je třeba koncipovat pro tisk s ohledem na rozměry stránky a grafickou úpravu časopisu (v současnosti již obvykle bez vertikálních čar a různých rámečků). Prolistování několika čísel zvoleného časopisu vám jistě poskytne cenné rady. Nikdy to neopomeňte učinit a vždy vám to značně pomůže, zvláště pokud posíláte rukopis do daného časopisu poprvé.

Nerespektování podmínek na úpravu rukopisu, tak jak jsou uváděny v redakčních “pokynech pro autora”, může být jedním z důvodů odmítnutí rukopisu.

Nezapomeňte, že v některých biologických a lékařských disciplinách představuje obrazová dokumentace základní způsob prezentace výsledků. Věnujte jí proto náležitou pozornost. Počítejte s tím, že nejen stránkový rozsah rukopisu, ale i počet a rozsah obrazové dokumentace může redakce limitovat, nebo vyžadovat zaplacení, nebo žádat vůbec “publication fees”. V případě barevné reprodukce je to pravidlem. Nakonec věnujte obrazové dokumentaci při odesílání rukopisu, zvl. do zahraničí, náležitou péči, aby se při transportu nepoškodila. Tím spíše, že některé redakce vyžadují rukopis a dokumentaci i ve čtyřech exemplářích, a je to tedy drahé při výrobě a pak i na poště. I při dodání rukopisu v elektronické virtuální formě, redakce vyžaduje aspoň jeden reálný otisk z kvalitní tiskárny (jehličková nevyhovuje). V posledním desetiletí s nástupem počítačové grafiky je vhodné, aby si autoři vedle počítačové editace textu osvojili i grafické zpracování výsledků na počítači. Ruční kreslení grafů, včetně zručných kresličů, se pomalu stává minulostí. Současná fotografická a reprografická technika poskytuje autorům dokonalou obrazovou dokumentaci, popř. i v digitalizované podobě.  

Redakční pokyny pro autory

Při přípravě rukopisu publikace je třeba předem se seznámit s podmínkami (pokyny) instrukcemi redakce pro jejich úpravu, které bývají uváděny v časopise. Tyto pokyny, obsahové i technické, je třeba důsledně respektovat. Může být ku prospěchu při posuzování přijetí práce, pokud je článek redakci doporučen členem redakční rady nebo autorem již redakci známým. Jakékoliv jiné intervence, zvl. po odeslání rukopisu v průběhu redakčního posuzování (recenze, peer review), jsou nevhodné.

Odesláním rukopisu redakci autor bere na vědomí, že výsledky jeho práce, ještě před uveřejněním, budou k dispozici jiným vědeckým pracovníkům, při nejmenším editorovi (redaktorovi) a recenzentovi.

V tom se musí pak již jen spoléhat na etický úzus a džentlmenství. V případě déle trvající recenze je možno se redakce optat po osudu článku. V případě nepřijetí to neberte úkorně a nehledejte v tom spiknutí a osobní zneuznání. Budete “to” holt muset po přepracování a úpravách zkusit znovu nebo jinde. Časový průběh zpracování rukopisu článku v redakci bývá pak v definitivně otištěném textu vyjádřen uvedením dat: došlo (received, submitted), vráceno recenzentem (reviewed) a přijato (accepted).  

Výroba článku – tiskárna – korektury

V kladném případě posuzovacího řízení (peer review) [1] rukopisu je rukopis přijat k uveřejnění a podstupuje se dalšímu osudu. V redakci je odborně a technicky zpracován a předán do tiskárny. O postupu výroby se dozvíte na vlastní oči, až dostanete korekturu článku. Obvykle na ni budete mít dva až tři dny a ty skutečně dodržte a v požadovaném termínu korekturní materiály zcela určitě vraťte. I v době elektronické sazby, resp. sazby z počítačově upravených rukopisů, dodávaných autorem, stejně tak jako možnosti faxového i e-mailového spojení, “reálné” korektury, “obtahy” pro tisk připravovaných stránek, přetrvávají jako dosud nejspolehlivější forma. Můžete dostat korektury dvě. První, sloupcovou, ještě v podobě “nezlomené” do stránek, bez zalomených obrázků, jejich legend a tabulek, které jsou sázeny mimo text. V každém případě se vám dostane do ruky korektura druhá, stránková a je vhodné, pokud si ji okopírujete. Může vám posloužit jako doklad pro publikační evidenci nebo jako “preprint” případným žadatelům, než dostanete vlastní reprinty resp. separáty. Nemáte-li s korekturou zkušenosti a pokud vám případně redakce nepřiloží stručné pokyny s ukázkami korekturních znamínek, obraťte se na zkušené kolegy. Nikdo učený z nebe nespadl. Vedle zkušenosti vyžaduje korektura v první řadě pečlivost a tedy i dostatek času. Je dobré, pokud požádáte kolegu, spoluautora, technického asistenta nebo sekretářku o paralelní pročtení textu s vámi. Rovněž tak raději ve dvou zkontrolujte nesmírně pečlivě čísla a údaje v tabulkách a zvláště v soupisu literatury (reference). I když lze mylně vyznačené korektury anulovat, pečlivě zvažujte, než je vyznačíte do textu a zároveň ve stejném řádku na jeho okraj. Uvědomte si také, že s velkou pravděpodobností řadu chyb, byť jen překlepů, ve vašem rukopisu už opravil mlčky redaktor a možná i “domácí” korektor v tiskárně. Význam slova “korektura”, tedy opravovat vysázený text před jeho definitivním vytištěním,  je  dostatečně znám i laické veřejnosti a pochází od latinského slovesa “corrigo” čili opravuji , resp. od jeho budoucího příčestí  “correcturus”  čili chtěje opravovat.  V knize se můžete někdy setkat s vloženým lístečkem nadepsaným  “Errata” , kde jsou vyznačený “omyly, zmýlení”, jež se nepodařilo autorovi ani tiskaři v korekturách zachytit a jejich seznam má čtenáře upozornit, kde se vyskytují a jak si je má opravit. Už se asi na začátku knihy nesetkáte s oslovením “Lecturi salutem”, kterým autor posílá “pozdrav tomu, kdo bude knihu číst”. A pokud se vám bude zdát, že se některé knize nedostává náležitého ocenění, můžete si postesknout “Habent sua fata libelli”, čili “i kníž(eč)ky mají své osudy”.  A o tom, že knihy – ale i jejich čtenáři – to neměli vždy tak jednoduché, svědčí  pojmy “Libri prohibiti” čili “knihy zakázané”, které se ukládaly mimo dosah čtenářů a uplynulý totalitní režim u nás jich takto vyřadil tisíce. Existovaly i  “Libri catenati”  čili  “knihy připoutané řetězem”, který byl předobrazem moderních zabezpečovacích zařízení, majících chránit knihy před zcizením. Bývalo dobrým zvykem potvrdit provedení korektury  poznámkou “Imprimatur” (lat. “Budiž  tištěno”) s připojením podpisu a data.  Latinská formule souhlasu k tisku pochází z doby, kdy církev vykonávala nad tiskem dohled. Praktický souhlas autora může být ještě přesněji formulován poznámkou “Correctis corrigendis imprimatur” (lat. “Budiž tištěno po opravení věcí vyznačených k opravě”) nebo zkratkou  “C. c. i.” . Formule “imprimatur” se časem přenesla i na souhlas přednosty pracoviště s odesláním rukopisu jeho podřízeného pracovníka  do redakce časopisu. Záleží na zvyklostech a podpis přednosty na rukopisu by neměl být pro redakci podmínkou k jeho přijetí. Za autenticitu textu a výsledků odpovídá autor, který rukopis odesílá, a redakce obvykle si od něj vyžádá za tím účelem prohlášení o originalitě výsledků i jejich  původu z uvedených pracovišť. Obvykle také autor v tomto prohlášení svěřuje copyrightové právo nakladateli časopisu. Neměli byste se setkat s tím, že přednosta, pokud ho máte podle zvyku na pracovišti požádat před odesláním článku do redakce o  “imprimatur”,  na rukopis připojí svoje jméno, ale mezi autory! Těžko radit, jak řešit tuto prekérní situaci, zvlášť pokud se představenému nedostává vlastních publikací. Docílit pokud možno bezchybný text a dobře i esteticky umístěné grafy či tabulky je společným zájmem  autora + redakce + tiskárny.  Vytištěný článek je konečným společným výsledkem spolupráce této trojice. Je v prvé řadě na autorech, aby dobře znali i způsob typografické výroby a již v počátku přípravy rukopisu i obrazové dokumentace k tomu přihlíželi. Někdy až po čase si autor všimne vhodných redakčních úprav, které zlepšily přehlednost jeho složitých tabulek, a poslouží mu v přípravě dalších rukopisů. Jindy doporučení technického redaktora otočit graf či fotografii o 90 stupňů umožní lepším umístěním ponechat obrázek na stránce v původní velikosti a tedy s lepší rozlišovací možností, byť za cenu úpravy popisů či legendy. Nezapomínejte, že vytištěný text či graf je informací trvalé hodnoty “černé na bílém”, a snažte se opakovaným čtením vyvarovat např. chybných popisů grafů nebo překlepů v textu, jejichž opravy, i přes možná “corrigenda” v následujících číslech, snižují, nebo dokonce i zkreslují, hodnotu celé vaší práce. Všechny tyto úvahy je vhodné mít na mysli již při prvních náčrtcích rukopisu. Pomohou vám jednak vyvarovat se obtíží při přijímání rukopisu v redakci a rovněž tak přispějete svým co nejdokonalejším rukopisem i jeho rychlou korekturou k hladké výrobě časopisu. Je zbytečné, řadit se mezi autory nešiky nebo dokonce postrachy redakcí. Stejně tak je třeba mít ve svém osobním archivu (patří do tzv. osobního “portfolia”, kam si ukládáte doklady významné pro své povolání a odbornou kariéru) pečlivě, přehledně a v úplnosti uložené rukopisy všech svých článků, doplněné po jejich vyjití i separáty. Totéž platí o textech přednášek. Pokud existují tyto texty ve formě elektronických souborů na počítači, je absolutně nutné (!) mít o nich pohotový přehled. Oceníte to v případě netrpělivých nebo naléhavých dotazů svých nadřízených, co jste kdy publikoval, stejně tak jako při přípravě svých dalších článků nebo přednášek. Život či praxe vás opakovaně přesvědčí, že nedbalost v této oblasti se vám krutě vymstí a  pečlivost, jinými označovaná za pedantérii, se vám mnohonásobně vyplatí.

Literatura

[0] Pro výukové účely upraveno a doplněno podle článku: Špála  M.: Mezinárodní požadavky na úpravu lékařského časopiseckého článku.  Sborn. lék., Vol. 98 (1997) No. 1, p. 45-50. [1]    Špála  M.: Recenze – Posouzení – Peer review: Rady začínajícím recenzentům. Sborn. lék. 1997, 98 (2) :155-161. [2]    International Committee of Medical Journal Editors:  Uniform requirements for manuscripts submitted to biomedical journals. 5th edition  – J. Amer. med. Assoc. 1997, 277 :927-934; Annals int. Med. 1997, 126 (1) :36-47; American  College of Physicians, Philadelphia, 1996;  Can. med. Assoc. J. 1995, 152 :1459-1465; Can. med. Assoc. J. 1994, 150 (2) :147-154;  Brit. med. J., 1993, 269 (17) :2282-2286; 4th revised edition. – Brit. med. J., 1991, 302 (6772):338-41;  N. Engl. J. med., 1991, 324  (6) :424-8;  4th edition. Česky uveřejněno, mimo jiné, v: Cor Vasa 1993, 35 (1) Kardio  :K16-K23,  podle znění otištěného v:  Brit. med. J., 1988, 296 :401-5.  Základy těchto “jednotných požadavků” byly  poprvé formulovány  v lednu 1978 ve Vancouvre (Britská Kolumbie, Kanada) malou  skupinou odborníků. Proto se také dnes označují tyto požadavky  jako “Vanouvre style” a  původní skupina, která se zvětšila a vytvořila International  Committee of Medical Journal Editors (ICMJE) se označuje jako “Vancouvre group”. Na vypracování formátů pro bibliografické reference se podílela US National Library of Medicine (NLM) v Bethesdě.  Z každoročních zasedání vzešlo již pět  vydání jednotných  požadavků, z  nichž první v roce 1979. 4. vydání  z roku 1991 bylo lehce revidováno v lednu roku 1993. Poslední vydání je z roku 1997 a  této revizi byly  projednávány i požadavky zvláště z oblasti etiky, práv, ochrany soukromí a popisu metod. Tyto zásady dosud přijalo více než  500  časopisů, jak ze strany redakčních rad, tak i autorů.  Požadavky jsou zveřejňovány také v národních jazycích.